Sport - Aktuálně.cz

Je vzácné, aby jeden jezdec ovládl svůj sport tak suverénně, že přepíše historii. Ještě vzácnější je, když se najde někdo, kdo to dokáže krátce po něm zopakovat. Svět rallye zažil obojí.

Sébastien Loeb a Sébastien Ogier, oba devítinásobní mistři světa, dva Francouzi, dva zcela odlišní šampioni. A přesto je spojuje jediné: každý z nich definoval svou éru a posunul limity toho, co je v rallye možné.

Loeb byl vládcem první dekády nového tisíciletí. Vjel do světového šampionátu s přesností chirurga, ledovým klidem a technikou dotaženou k absolutní dokonalosti.

Ogier přebral otěže o generaci později - s agresivnějším stylem, větším důrazem na strategii a schopností vítězit v době, kdy byla konkurence širší a sezony vyrovnanější než kdy dřív. Těžko najít dva mistry, kteří by dominovali tak rozdílně.

Pilot s tempem metronomu

Když Loeb v roce 2004 vyhrál svůj první titul, rallye se ještě jezdila s jinou filozofií. Vozy byly divočejší, pneumatiky méně kontrolované, testování téměř neomezené.

"To byla doba, kdy jste v přípravě mohli dělat skoro cokoliv. Někdy jsme jezdili stovky kilometrů denně, abychom našli správné nastavení," vzpomínal Loeb nedávno. Byl to svět, který mu seděl. Čistota jeho stop, nulový respekt k limitům a extrémní schopnost číst povrch z něj udělaly nezastavitelný stroj.

Jeho dominance mezi lety 2005 a 2012 nemá v motorsportu obdoby - devět titulů v řadě, z nichž některé získal i přes zranění. Mnoho analytiků tvrdí, že Loeb by vyhrával i v moderní éře hybridních vozů.

"Jeho největší síla nebyla rychlost, ale to, že téměř nikdy nedělal chyby. To je dar," řekl o něm bývalý týmový šéf Citroënu Olivier Quesnel.

Z hlediska surové statistiky je Loeb stále nedostižitelný. V šampionátu vyhrál 80 rallye. Ale statistiky jsou jen jedna strana mince. Tou druhou je způsob, jakým Loeb soutěže vyhrával.

Jeho tempo bylo absolutně konzistentní - byl schopen zajet rychle hned od první zkoušky a udusit soupeře psychicky i časově. Když měl náskok, jen jej držel v konstantním rytmu, skoro jako by diktoval tempo hudebního metronomu.

Agresivní nástupce

Pak přišel Ogier a kompletně změnil paradigma. Do světa elitních vozů WRC naskočil v době, kdy Loeb stále vládl, ale začínalo být jasné, že svět chce nového krále.

Po turbulentním období u Citroënu, kdy se tým bránil tomu mít dvě reálné jedničky, odešel Ogier do Volkswagenu - a tam se zrodil nový fenomén. Za volantem Pola R WRC Ogier v letech 2013 až 2016 čtyři roky dominoval ve stylu, který se od Loeba zásadně lišil.

Ogier je agresivnější, tvrdší, více kalkuluje s rizikem a lépe pracuje se strategií, zejména s nevýhodami či výhodami startovní pozice.

"Musíte být komplexní jezdec. Rallye nejsou jen o tom jet plný plyn, ale vědět, kdy a kde riskovat," vysvětloval Ogier při jedné z analýz na Monte Carlu. To, co u Loeba představovala chirurgická přesnost, nahrazuje Ogier flexibilitou a adaptací na neustále se měnící podmínky.

Jeho devět titulů je navíc rozprostřeno mezi několik výrobců - Volkswagen, Ford a Toyotu. To jen podtrhuje jeho univerzálnost. Vyhrávat v různých autech a s různými inženýry je mnohými považováno za ještě vyšší hodnotu než dlouhá dominance u jednoho týmu.

"Sébastien je typ jezdce, kterému dáte cokoli, a on najde cestu, jak s tím vyhrát," řekl o něm šéf Toyoty Jari-Matti Latvala.

Ogierovi příznivci často argumentují tím, že jeho tituly jsou cennější díky konkurenci. A skutečně - v letech jeho kariérního vrcholu se na pódiu pravidelně střídali Tänak, Neuville, Mikkelsen či Sordo, a rozdíly mezi jezdci byly menší. Ogier vyhrával méně výrazným rozdílem, ale zato v podmínkách, které nepřipouštěly slabé dny. Každá chyba se krutě trestala.

Tichý perfekcionista versus otevřený kritik

Loeb byl v době své vlády často úplně jinde než zbytek startovního pole. Ogier musel většinu kariéry bojovat s někým, kdo mu byl na dohled. Právě to dává jejich duelům zvláštní náboj - když stáli oba na startu stejné rallye, vzduch téměř vibroval očekáváním.

A není divu. Ogier je jediný jezdec, kterému se dlouhodobě dařilo Loeba porážet v přímém souboji, a Loeb zase jediný, kdo dokázal Ogiera přinutit jet úplně na hraně.

Jejich přístup k závodění se liší i lidsky. Loeb byl vždy tichý perfekcionista, který v boxech mluvil jen tehdy, když musel. Ogier je výraznější, často kritický vůči pravidlům, velmi otevřený v názorech na bezpečnost, pneumatiky či organizaci soutěží.

Loeb působil jako pilot, který se zrodil z čistého talentu. Ogier je prototyp jezdce, který si svou cestu vybudoval tvrdou dřinou a vývojem.

Najít mezi nimi přímou odpověď na otázku "Kdo je lepší?" není jednoduché. Každý z nich reprezentuje jiný způsob dominance.

Loeb je jako šachový velmistr, který vás udolá precizností. Ogier je bojovník, který vítězí i schopností řešit problémy za pochodu. Loeb byl nedotknutelný, když jel v rytmu. Ogier je nebezpečný i ve chvíli, kdy jeho auto není nejrychlejší.

A jsou tu ještě další faktory. Loebovy rekordy v počtu vítězství a jeho nepřetržitá vláda jsou výjimečné a pravděpodobně už nikdy nebudou zopakovány.

Ogier však vyhrál devět titulů v éře, která byla obecně považována za nejnabitější v historii WRC. V době, kdy se měnily technologie, zaváděly hybridy, upravovala se aerodynamika i testování. V tom je jeho úspěch mimořádný.

Naopak Loeb ukázal mimořádnou šíři talentu účastí v Rallye Dakar, okruhových závodech, na kopci Pikes Peak i v rallyekrosu.

Ogier se sice mimo WRC ukázal méně, ale když startoval, neztratil nic ze své efektivity. Oba dokazují, že devět titulů není náhoda, ale důsledek dlouhodobé geniality.

Když se jejich kariéry sečtou, dostaneme dva monumenty světového motorsportu. Pilota, který kraloval jedné éře, a pilota, který nastoupil po něm a ovládl tu další. Loeb i Ogier patří mezi největší závodníky všech dob - v rallye i mimo ni.

A objektivní verdikt? Loeb je jezdec s rekordy, vyšším počtem vítězství a absolutní dominancí, která se už nebude opakovat. Ogier je pilot, který vyhrál širším spektrem schopností, v tvrdší konkurenci a v obtížnějších podmínkách moderní éry.

Pokud hledáme "lepšího" v čisté rychlosti a technice, vede Loeb. Pokud hledáme "komplexnějšího" jezdce napříč generacemi a týmy, vede Ogier.

A možná je právě tato nejednoznačnost důkazem, že svět rallye měl to štěstí, že mohl zažít oba.

V současnosti patří Potapovové ve světovém žebříčku 51. místo a rázem se stala rakouskou jedničkou. Z této pozice sesadila Julii Grabherovou, které patří 94. pozice.

Potapovová byla nejvýše předloni na 21. místě. Na okruhu WTA má rodačka ze Saratova dosud na kontě tři turnajová prvenství, letos ovládla únorovou akci v Kluži. V Rakousku se jí v roce 2023 podařilo vyhrát turnaj v Linci.

"Rakousko je země, kterou miluji, která je neuvěřitelně pohostinná a kde se momentálně cítím doma. Mám to ráda ve Vídni a těším se, až tam najdu svůj druhý domov," napsala Potapovová. "Představuje pro nás sportovní přínos a těšíme se na její příspěvek k rozvoji našeho týmu," uvedl rakouský svaz.

Rok 2023 neprobíhal podle jeho přestav. Životní krize, konec dlouhodobého vztahu, stres v práci, kde měl pod sebou patnáct zaměstnanců. Martin Cuber tehdy částečně ustoupil ze svého jinak naprosto zdravého životního stylu.

"Nehlídal jsem si tolik jídlo, občas zašel s kamarády na pivo, potřeboval jsem se odreagovat. Bylo toho na mě hodně," vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Za zklidněním vyrazil na dovolenou do Španělska, kde žije jeho bratr. Místo restartu a odpočinku tam ale na něj čekal horor. Po večeři zvracel, myslel si, že je to z jídla. Ráno ho ale probudily šílené křeče.

"Pořád jsem to přisuzoval jídlu, ale po dvou třech hodinách mi bylo pořád hůř a hůř. Bratr zavolal záchranku, ještě než přijela, se mi ale zatmělo před očima. Omdlel jsem, a když jsem se v šoku probral, věděl jsem, že musíme okamžitě jet do nemocnice. Bratr mě naložil do auta a odvezl. Na recepci nemocnice jsem zase zkolaboval," vypráví.

Probudil se až druhý den na přístrojích, nikdo netušil, co mu je. Testy nakonec odhalily zlatého stafylokoka. Pankreatická nekróza Martinovi zanítila žlučník i slinivku břišní.

Byl v kritickém stavu.

"Infekce mě začala rozežírat zaživa. Měl jsem břicho nafouklé jako balon, měl jsem v něm devět litrů nekrotické tekutiny, ve které stafylokok žil. Se mnou doktoři nechtěli moc komunikovat, ale bratrovi řekli, že nevědí, jestli vůbec přežiju do rána. Dávali mi pár procent, tělo bylo už hodně zasažené," vzpomíná.

Stafylokok v jeho těle bujel skoro půl roku. Mohl se projevovat větší únavou, tu ale sportovec původně z Orlové přisuzoval práci a stresu v osobním životě.

"Zpětně jsem se pídil po tom, co může být spouštěčem, a může to být více faktorů, které se sečtou. Člověk má v sobě zárodky a záleží na aspektech, může to být právě kombinace stresu, oslabené imunity, fyzického, mentálního vypětí, horší životospráva," říká.

Ve španělské nemocnici strávil čtyři měsíce, které byly pouze stabilizační. Byly jen o přežívání, jak to popisuje sám Cuber. Místní lékaři zkoušeli léčbu antibiotiky, ta nezabírala. Nakonec si vymohl letecký transport do Prahy a až tam došlo k opravdovému zlepšení.

Do Češka přiletěl oteklý, stále se v něm drželo obrovské množství nekrotické tekutiny.

"Hned třetí den jsem šel na sál a začala série operací. Byl to jeden zákrok za druhým. Skutečně mě uvnitř vyčistili, nasadili kombinaci pěti různých antibiotik. Endoskopem mi provrtali žaludek na pěti místech, čímž odváděli nekrotickou tekutinu pryč. Pomalu jsem se začal uzdravovat."

Během dvou měsíců zhubnul dvacet kilo. Bylo to dobře, tělo se čistilo. 

Když ho po celkově půlročním martyriu pouštěli domů, vážil 42 kilogramů. Tělo bylo zpustošené, ale mohlo začít od nuly. Šok byl pryč, stejně i strach z případných dalekosáhlých a trvalých následků.

"Přijal jsem to, jak na tom jsem. Že jsem musel obětovat všechny svaly a prožil to, co jsem prožil. Pracoval jsem s psychikou ve svůj prospěch, postavil se k tomu pozitivně. A myslel jsem na to, že budu zase v pořádku," říká.

Jako milovník procházek v přírodě krátce poté zažil zlomový okamžik. Procházel se v brdském pohoří a uviděl potůček. Chtěl ho přeskočit, ale nedokázal to. Vzdálenost nějakých 30 centimetrů byla nad jeho síly. Musel se tomu smát, začal ale s postupným tréninkem a za týden se k potůčku vrátil. A přeskočil.

"Zní to možná hloupě, ale pro mě to byl životní moment, který ve mně navždy zůstane. Nabyl jsem pocitu, že tu sílu v sobě pořád mám a že se mohu vrátit," vzpomíná s dojetím.

Na závody v naturální kulturistice v té době myslel jako na velmi vzdálený cíl, za kterým půjde a snad ho dosáhne v horizontu pěti až deseti let. 

"Zprvu jsem se chtěl jen vrátit do aktivního života. Vždyť jsem na sobě musel pracovat úplně od začátku. Byl jsem kost a kůže, nevyšel jsem ani schody. Začínal jsem lehkým rozhýbáváním a dechovým cvičením. Ale šlo to nějak dobře," směje se.

Do dvou let od opuštění nemocnice vyhrál Český pohár, mistrovství republiky, získal bronz na mistrovství Evropy v naturálním fitness, tedy bez použití jakýchkoli zakázaných látek.

A před pár týdny, 16. listopadu 2025, přišel zlatý hřeb: titul mistra světa organizace ICN v kategorii Men’s Fitness 30+ v Dubaji.

"Ten úspěch je samozřejmě nečekaný. Dal jsem tomu píli, výživu, regeneraci. Postupně jsem se začal zdokonalovat a z plánovaných pěti až deseti let jsou nakonec dva roky, a já stojím na pódiu jako vítěz. Neskutečné. Je to pro mě epický zážitek," popisuje pětatřicetiletý Cuber.

Teď si chce dát od závodění pauzu a věnovat se trenéřině.

"Chci zvolnit a věnovat se byznysu, pomáhat lidem. Zúročit všechno, co se mi stalo. Moje myšlenky teď míří sem. Zjišťuji, že jsem oslovil hodně lidí, i když jsem ten svůj příběh moc nevolal do světa," říká.

Stále častěji ho oslovují lidé, kteří mají v životě problémy. Ať už zdravotní, nebo třeba se závislostmi. "Jsou to i extrémní případy a já cítím, že jim s něčím mohu pomoci," uzavírá Cuber.

Profesi fitness trenéra si sám pro sebe i pro své klienty lehce modifikoval. Raději si říká "krizový kouč". Proč ne, sám zvládl krizi brutálního rozsahu.

Vejmelka se stal druhým českým gólmanem, který v této sezoně udržel v zámořské lize nulu. V listopadu se to povedlo Davidu Rittichovi z New York Islanders. V Anaheimu nastoupil třebíčský rodák v tomto ročníku do 21. zápasu a vychytal jedenácté vítězství.

Vedle něj se v zápase blýskl i německý útočník John-Jason Peterka, který zaznamenal po dvou gólech a asistencích. Mammoth ukončili sérii čtyř porážek a poskočili na sedmé místo v Západní konferenci.

"Na konci utkání už jsme hráli pro Vejmelku, abychom mu pomohli udržet čistý štít. Zasloužil si to za to, co pro mužstvo obecně znamená. A tak útočníci blokovali střely stejně jako obránci. Každý, kdo byl v dráze střely, ji zblokoval. To je důkaz skvělé týmové mentality," řekl obránce Utahu Ian Cole, který v zápase zaznamenal po jednom gólu a asistenci.

Za Anaheim odehrál téměř 15 minut kapitán Radko Gudas a připsal si čtyři hity, Vejmelka mu zlikvidoval dvě střely. Při absenci českého dua Lukáš Dostál, Petr Mrázek se do brankoviště Ducks postavil Fin Ville Husso, po druhé třetině a čtyřech inkasovaných gólech ho vystřídal Vjačeslav Butejec. Třiadvacetiletý Rus při debutu v NHL kapituloval už za 101 sekund a celkem dostal tři góly z 13 střel.

Dobeš čelil 31 pokusům. Čtyřiadvacetiletého gólmana překonali jen Mark Scheifele a Kyle Connor, Canadiens ale pokaždé dokázali vyrovnat. Nejprve v přesilovce zásluhou Juraje Slafkovského, slovenské jedničky draftu z roku 2022, a dělbu bodů zařídil už ve 35. minutě Fin Oliver Kapanen.

Zápas dospěl až do nájezdů, které rozhodl nejlepší střelec Canadiens Cole Caufield. Dobeš vychytal všechny tři hráče Jets a Montreal zvítězil po dvou předchozích porážkách. Ve Východní konferenci má stejně bodů jako šestý Pittsburgh a osmí Islanders.

"Jsem rád, že Dobby tentokrát po utkání nebrečel, a také je super, že jsme ho vyhráli," vtipkoval v pozápasovém rozhovoru na účet českého gólmana dobře naladěný Slafkovský. "Byl to souboj dvou skvělých brankářů. Jakub Dobeš i Eric Comrie předvedli řadu skvělých zákroků, protože oba celky měly hodně gólových příležitostí. Rád bych bral dva body, ale i tak jsem s naším výkonem spokojený," řekl trenér Winnipegu Scott Arniel. Jeho svěřenci prohráli šest z posledních sedmi utkání.

Dallas s Radkem Faksou už ve dvanáctém utkání na ledě soupeře v řadě neodjel s prázdnou, tentokrát druhý tým ligy porazil 3:0 New Jersey. Stars rozhodli ve druhé třetině, kdy dali góly finský obránce Miro Heiskanen a ostrostřelec Jason Robertson. Největší hvězdou zápasu byl ale brankář Jake Oettinger, který pokryl 30 střel a připsal si druhé čisté konto v ročníku. New Jersey prohrálo potřetí za sebou, v jeho dresu se neprosadil Ondřej Palát.

Washington zvítězil na ledě San Jose 7:1 a dvěma góly se na tom podílel hvězdný Alexandr Ovečkin. Historicky nejlepší střelec NHL si vylepšil bilanci na 911 branek v kanadsko-americké soutěži. Dvakrát skóroval také dvacetiletý mladík Ryan Leonard, který přidal i dvě gólové přihrávky. Čestný úspěch Sharks zaznamenal v 53. minutě Pavol Regenda, slovenský hokejista se prosadil v druhém utkání za sebou.

Capitals vyhráli podeváté z posledních deseti zápasů a s 36 body vedou Východní konferenci.

NHL:

New Jersey - Dallas 0:3 (0:0, 0:2, 0:1)

Branky: 32. Heiskanen, 38. J. Robertson, 48. Rantanen. Střely na branku: 30:28. Diváci: 15.805. Hvězdy zápasu: 1. Oettinger, 2. Heiskanen, 3. Lindell (všichni Dallas).

Philadelphia - Buffalo 5:2 (3:1, 2:1, 0:0)

Branky: 9. Konecny, 10. Zegras, 10. Brink, 22. Cates, 33. Tippett - 5. Zucker, 32. Byram. Střely na branku: 35:26. Diváci: 17.116. Hvězdy zápasu: 1. Cates, 2. Zegras, 3. Couturier (všichni Philadelphia).

Montreal - Winnipeg 3:2 po sam. nájezdech (0:1, 2:1, 0:0 - 0:0)

Branky: 30. Slafkovský, 35. O. Kapanen, rozhodující sam. nájezd Caufield - 19. Scheifele, 32. Connor. Střely na branku: 31:31. Jakub Dobeš odchytal za Montreal 64:51 minut, z 31 střel inkasoval dvakrát a úspěšnost zákroků měl 93,5 procenta. Diváci: 20.962. Hvězdy zápasu: 1. Caufield, 2. Děmidov, 3. Dobeš (všichni Montreal).

Anaheim - Utah 0:7 (0:2, 0:2, 0:3)

Branky: 35. a 51. Peterka, 6. Crouse, 11. Guenther, 26. Cole, 42. O'Brien, 53. Keller. Střely na branku: 27:34. Karel Vejmelka odchytal za Utah celé utkání, z 27 střel neinkasoval a úspěšnost zákroků měl 100 procent. Diváci: 15.000. Hvězdy zápasu: 1. Vejmelka, 2. Peterka, 3. Keller (všichni Utah).

San Jose - Washington 1:7 (0:4, 0:2, 1:1)

Branky: 53. Regenda - 9. a 23. Ovečkin, 14. a 42. Leonard, 11. Milano, 18. Duhaime, 40. D. Strome. Střely na branku: 23:30. Diváci: 15.466. Hvězdy zápasu: 1. Leonard, 2. Ovečkin, 3. Lindgren (všichni Washington).

Východní konference:

Atlantická divize:

1. Tampa Bay 26 16 2 8 85:67 34 2. Montreal 26 14 3 9 87:94 31 3. Ottawa 26 13 4 9 84:86 30 4. Detroit 27 14 2 11 82:93 30 5. Boston 28 15 0 13 87:91 30 6. Toronto 26 12 3 11 89:90 27 7. Buffalo 27 11 4 12 83:92 26 8. Florida 25 12 1 12 76:81 25

Metropolitní divize:

1. Washington 28 17 2 9 98:71 36 2. Carolina 25 16 2 7 86:70 34 3. Philadelphia 26 15 3 8 79:74 33 4. New Jersey 27 16 1 10 83:82 33 5. Pittsburgh 25 13 5 7 79:71 31 6. NY Islanders 27 14 3 10 78:78 31 7. NY Rangers 28 14 2 12 75:73 30 8. Columbus 26 12 5 9 78:85 29

Západní konference:

Centrální divize:

1. Colorado 26 19 6 1 106:56 44 2. Dallas 28 18 5 5 98:74 41 3. Minnesota 27 15 5 7 78:72 35 4. Utah 28 13 3 12 87:83 29 5. Chicago 26 11 6 9 83:77 28 6. Winnipeg 26 13 1 12 79:78 27 7. St. Louis 27 9 7 11 69:95 25 8. Nashville 26 9 4 13 69:93 22

Pacifická divize:

1. Anaheim 27 16 1 10 96:91 33 2. Vegas 26 12 8 6 80:79 32 3. Los Angeles 26 12 7 7 69:73 31 4. San Jose 28 13 3 12 81:94 29 5. Seattle 24 11 6 7 59:66 28 6. Edmonton 27 11 5 11 81:96 27 7. Vancouver 27 10 3 14 80:98 23 8. Calgary 28 9 4 15 66:87 22

Od začátku bylo jasné, že to bude nebezpečná expedice. Vždyť při pokusech dostat se na vrchol vysoký 8611 metrů zemřelo tolik horolezců. 

Po letech se ukázalo, že slavná výprava z července 1954 více než s horou sváděla souboj s vlastními egy. 

Šéf skupiny Ardito Desio určil pro zdolání vrcholu Compagnoniho a Lacedelliho, přestože nejsilnějším a nejmladším členem expedice byl Walter Bonatti. A právě kolem této trojice se vyrojily kontroverzní dohady.

Dvojice horolezců měla před útokem na vrchol založit tábor ve výšce 8100 metrů. Bonattiho úkolem bylo poté spolu s pákistánským nosičem Amirem Mehdím dopravit do tábora kyslíkové láhve potřebné pro následné zdolání vrcholu.

Jenže když se před setměním doškrábali k vytyčené výšce, nikde žádný tábor nebyl. Až díky volání zjistili, že dvojice posunula tábor mnohem výš.

"Nechte láhve na místě a sestupte zpátky, my si kyslík vyzvedneme," ozvalo se nad nimi. Pro Bonattiho to ale nepřipadalo v úvahu. Blížila se noc a Mehdí byl na pokraji sil. 

Museli tak přežít noc bez stanů venku na mrazu a za svítání sestoupili do tábora, odkud předtím vyšli. 

Compagnoni a Lacedelli si vyzvedli lahve a vydali se k vrcholu, kterého nakonec dosáhli i přesto, že jim v posledních metrech kyslík docházel. 

Obrovskou euforii z historického zápisu ale vystřídaly hádky, mediální přestřelky a nakonec i soudní proces.

Bonatti nemohl překousnout, že dvojice je tak oslavovaná, přitom on i Mehdí za to málem zaplatili životem. "Ti dva nás nechali v zóně smrti," měl italský mladík jasno.

Mehdí tehdy kvůli omrzlinám přišel o prsty na rukou i nohou, ale v oficiální zprávě šéfa výpravy stálo, že to byla běžná oběť v nebezpečné expedici.

Podle Bonattiho Compagnoni a Lacedelli posunuli tábor výš, aby se za nimi s kyslíkovými lahvemi nedostal a nemohl podniknout útok na vrchol s nimi.

Dvojice se zase hájila tím, že ve výšce 8100 metrů nebyly pro tábor vhodné podmínky.

Když se slovní napadání a obviňování stalo intenzivnějším, přešli úspěšní horolezci do protiútoku. Obvinili Bonattiho z toho, že jim schválně vypotřeboval část kyslíkové lahve, aby sabotoval jejich pokus.

Tato pomluva se nakonec dostala až k soudu, který ovšem Bonatti vyhrál, protože pro svou verzi příběhu dodal nejvíce důkazů. 

Compagnoni a Lacedelli však drželi celá léta při sobě a nikdy novinářům neprozradili, kdo z nich vystoupal do výšky 8611 metrů jako první.

Sounáležitost jim vydržela až do jejich smrti v roce 2009, do horolezeckého nebe odešli jen půl roku od sebe.

Žádné kontroverze ale neubraly na vážnosti jejich úspěchu na K2. "Byl to poslední akt heroického horolezectví," prohlásil o nich například další legendární horolezec Reinhold Messner.

Trvalo totiž neuvěřitelných 23 let, než někdo obávaný vrchol Himálají znovu zdolal.