Sport - Aktuálně.cz

Agresivní tenis, bojovné srdce, typicky zaťatá pěst a energické hlasité oslavy. Svět se učí nové tenisové jméno z nevelké země ve středu Evropy a stále více expertů začíná tušit, že Česku roste další špičková hráčka.

Valentová pokračuje v letošním prudkém vzestupu, který z ní udělal jednu z nejmladších tenistek v první světové stovce. 

Pražská rodačka ale nezpomaluje. V japonské Ósace prošla dvoukolovou kvalifikací a následně už v rámci hlavní soutěže smetla dvě favorizované soupeřky.

Po setech 6:1, 6:2 rozdrtila rodící se filipínskou superstar Alexandru Ealovou. A poměrem 6:4, 6:1 navázala žebříčkově nejcennějším vítězstvím dosavadní kariéry: ve čtvrtek ukázala obrovskou sílu proti 21. hráčce světa, zkušené Belgičance Elise Mertensové.

"Tereza Valentová. Tohle jméno si zapamatujte," vyzvala fanoušky asociace WTA.

Po sítích se okamžitě začaly šířit hned dvě výměny, jimiž česká tenistka nadchla. Fanoušci ani experti při nich nešetřily superlativy. 

"Absolutně vynikající. Skvostné," komentovala organizace WTA. "Ta snad jezdí na motorce," přidal se japonský tenisový účet RE07Hotshots.

Zejména druhá z přiložených výměn totiž ukázala příkladnou bojovnost Valentové, která se během hry ocitla v takřka neřešitelné situaci. A přesto dokázala výměnu ukončit vítězným forhendem z otočky.

Už v pátek čeká Valentovou životní čtvrtfinále. Znovu přitom nebude bez šance.

Její soupeřkou o postup mezi čtyři nejlepší bude Srbka Olga Danilovičová, 49. hráčka rankingu. Po posledních působivých výkonech je mladá Češka dokonce jasnou favoritkou sázkových kanceláří.

Pohádkovou story Jana Kollera není třeba nikomu moc připomínat. Hodný Honza válel ještě po vyučení fotbal na vesnici ve Smetanově Lhotě.

Pak se čirou náhodou objevil na zkoušce v pražské Spartě a udělal životní veletoč - posunul se k angažmá v belgickém Lokerenu, poté vyhrál mimo jiné bundesligový titul s Borussií Dortmund a stal se nejlepším střelcem české reprezentace v historii.

Vitásek zatím tuhle pohádku naplnil z poloviny. Odchovanec Vyškova ještě loni na podzim střežil branku divizního Komárova.

Na jaře se přemístil o patro výš do třetiligových Velvar a poté před něj z čistého nebe přistála nabídka Olympiku Charleroi, ambiciózního nováčka Challenger Pro League, tedy belgické druhé ligy.

Šok, ale příjemný.

Rozhodně to ovšem nebylo tak, že by okamžitě vykřikl: Pecka, jdu do toho! "Když ta šance přišla, nevěděl jsem upřímně, zda do toho jít, nebo ne," přiznává Vitásek.

"Chtěl jsem být v Česku a dobýt ho. Ale po konzultaci s mými blízkými jsem si řekl, že vlastně nemám co ztratit a půjdu to zkusit. Riskantní krok, ale jsem za něj rád," dodává.

Bodejť by nebyl.

Kdo z českých kluků, kteří se honí odmalička za mičudou, nesní o tom, že si jednou zahraje jako profík za kopečky na západ od Česka. Odmítnout tuhle možnost by byl mladistvý hřích. Štěstí však přeje připraveným.

On na tom makal ve Vyškově, v dorostu v Líšni a v dospělém fotbale v Blansku, Hostouni, Radotíně, Komárově nebo Velvarech.

Konkurent z La Ligy

"Je hezké slyšet - tady je profesionální smlouva. Ale musel jsem pro ni tvrdě dřít a zažít několik odmítnutí," líčí Vitásek.

"A když ta šance za mnou došla, musel jsem ji chytit všema deseti a už ji nepustit. Velký dík taky patří agentovi, který mi věřil a šel za tím se mnou. Agent vás tam může v uvozovkách dostat, ale pravda stejně leží na hřišti. Buď ukážeš, že na to máš, nebo neukážeš a čau."

Jak tvrdý je profesionální fotbalový byznys na Západě, poznal český legionář, sotva se stihl v Charleroi představit. V kabině si podal ruku s ostrou konkurencí.

"Na mém postu je jeden místní šikovný kluk a po zranění našeho nejstaršího kolegy přišel do týmu zkušený Buisán, který má okolo 80 startů ve španělské La Lize. Můžu se toho od něj dost naučit," přibližuje nával na jedno volné místo mezi tyčemi. "Dělám maximum pro to, abych to byl já."

Zatím se mu to daří se střídavými úspěchy. "Do sezony jsem vlezl jako jednička, jenže pak se s tím začalo hýbat. Teď jsem se do brány zase po pár zápasech vrátil. Cítil jsem se dobře, udělali jsme i dobré výkony. Ale potřebujeme body, pořád čekáme na výhru," upozorňuje.

Řečí čísel vypadá jeho belgický rozjezd takto: z osmi odehraných druholigových zápasů odchytal za Charleroi polovinu, inkasoval osm gólů a jednou udržel nulu.

Pro skokana ze třetí české ligy na druhou belgickou profi scénu to není špatná vizitka. A může být brzy ještě lepší, protože v posledních dvou utkáních před reprezentační pauzou v bráně nescházel.

Dřina v nejošklivějším městě

Nové vedení Charleroi má smělé plány - nejdřív stabilizace v druholigové společnosti, pak útok na návrat do Jupiler League, první belgické ligy. Na startu to však drhne. Olympic se krčí na poslední příčce s jedním bodem a hrozivým skóre 2:21.

"Teď už jsme podruhé měnili trenéra a čekáme na představení nového," dokresluje Vitásek turbulentní přestavbu, kterou prochází i domácí aréna pro osm tisíc návštěvníků.

"Stadion se nám opravuje. Myslím si, že už příští kolo po repre pauze budeme hrát na něm. Takže se těším na diváky, bez nich to není ono," říká český gólman.

Jaká představení příznivci vidí na druholigových belgických jevištích?

"Mladí hráči mají velmi dobrou techniku, takže soutěž není moc soubojová, spíš kombinační. Je v ní velká kvalita, jako v české první lize, ale je víc technická a rychlá," soudí Vitásek.

Ten si naplno užívá odlišný svět oproti Česku. I když jeho přechodný domov, dvěstětisícové průmyslové centrum Valonska ležící 60 kilometrů od Bruselu, nosí mezi cestovateli nálepku nejošklivějšího města na světě.

"Charleroi zrovna není nejhezčí, ale já mám hezký byt a aspoň se můžu víc soustředit na fotbal. A to právě teď chci," hlásí a pokračuje: "Tím, že mám zahraniční angažmá, se můžu zaměřit jen na fotbal. Sociální sítě šly stranou, některé spolupráce udržuju, ale jiné už neberu. Jsem rád, že jsem tu a makám naplno, aby se to v létě zase někam posunulo."

Lehká zastávka u socek. Vitáskův instagramový účet sleduje přes 100 tisíc lidí, což je desetkrát víc, než má klubový kanál Olympiku. Jak je to možné?

Jednoduše, fešný David se zúčastnil druhé řady divácky úspěšné televizní reality show Love Island Česko a Slovensko.

A v soutěži, ve které je skupina mladých nezadaných lidí ubytována v luxusní vile na Kanárských ostrovech s cílem najít k sobě ideální protějšek, byl výraznou postavou. V té době se dokonce jako host ocitl na galavečeru Českého slavíka.

Slavný kámoš z Tottenhamu

Jenže tahle kapitola je uzavřená. Teď chce vejít ve známost především coby profesionální fotbalista.

"Zkušenosti z jiného odvětví jsou určitě příjemné, ale je to minulost, kterou neřeším. Soustředím se na tady a teď," ujišťuje.

Abyste si nemysleli, že mluví do větru, zavede vás do své současné denní rutiny.

"Dřu na hřišti i v gymu. Někdy se snažím udělat ještě ráno před tréninkem gym navíc, ale jinak si ho dělám odpoledne, stejně jako regeneraci. K ní patří i kvalitní jídlo, spánek a klid. Mám svůj každodenní plán, co dělám navíc v tréninku, v regeneraci, v mentalitě," vypráví.

O motivaci má postaráno. Jeho největší kamarád už od mládežnických kategorií se jmenuje Antonín Kinský, aktuálně brankář anglického Tottenhamu.

"Tonda je můj nejbližší přítel," přitakává. "Jsem s ním skoro v každodenním kontaktu. Už sestavujeme tréninkový plán na léto. Jeho kariéra je zasloužená, a věřím, že bude ještě velká. Má velkou disciplínu a ví, co chce. Tohle není pro každého."

Pro každého ne, ovšem pro Vitáska ano. I on hodlá ve fotbalové branži růst, co nejvíc to půjde.

"Chci v Charleroi odchytat co nejvíc zápasů s dobrým pocitem z výkonu a v létě se posunout zase o level výš," netají.

Ty obrázky v posledních dnech a týdnech obletěly svět. Španěl Carlos Alcaraz se svíjí na kurtu v Tokiu v bolestech kvůli bolavému kotníku. Z dvorce se v Šanghaji odbelhal i jeho italský rival Jannik Sinner, Srb Novak Djokovič zase během zápasu zvracel do koše.

Nikomu z nich to ale nezabránilo v tom, aby přijeli do Rijádu zúčastnit se nejlukrativnější exhibice, která v tenise aktuálně existuje. Spolu s nimi na akci dorazili ještě Američan Taylor Fritz, Němec Alexander Zverev a Řek Stefanos Tsitsipas.

Šest hráčů dostane jako startovné 1,5 milionu dolarů a kdo vyhraje, ještě 4,5 milionu dolarů navrch. V přepočtu si tak šampion vydělá asi 125 milionů korun. 

"Samozřejmě beru kritiku, ale někdy nás lidé nechápou. Exhibiční turnaje jsou přece něco jiného než velké podniky trvající dva týdny, které jsou psychicky opravdu náročné," řekl agentuře PA Alcaraz.

Ten totiž patří k nejhlasitějším odpůrcům kalendáře ATP, podle něj je příliš našlapaný povinnými akcemi a tenisté, obzvlášť ti vrcholoví, kteří hrají až do posledních kol, nestíhají dostatečně regenerovat.

"Tady je to pár dní zábavy, proto sem jezdíme. Sejdou se ti nejlepší a věřím, že tím i pomůžeme tenisu," nechal se slyšet aktuálně první hráč světa. 

Jeho kotník už je prý v pořádku a bude připravený podat dobrý výkon. Stejně tak si pochvaloval pár dní volna i druhý muž rankingu a loňský vítěz Six Kings Slamu Sinner.

"Myslím, že to bylo psychického rázu a když se to spojilo s tím vlhkem a vedrem v Šanghaji, promítlo se to i do mé kondice. Teď už jsem zase připravený," dušuje se hvězdný Ital.

Akce, kterou živě přenáší Netflix, rozděluje fanoušky na dva tábory. Na ty, kteří se těší na bitvy, které jsou k vidění maximálně v závěrečných kolech grandslamů, a na ty, kteří za turnajem vidí sportswashing, který štědrými šeky tenistům zakrývá nedodržování lidských práv v zemi.

"Víte, možná budu vypadat naivně, ale vážně věřím, že Saúdská Arábie chce ukázat, že to v ní začíná chodit jinak, že se pokouší o změnu. Kdybychom chtěli být spravedliví, měli bychom mluvit i o tom, proč každý rok hrajeme v Číně," rýpl si před časem Nor Casper Ruud, který sice pozvánku na Six Kings Slam nedostal, ale má zkušenosti i s jinými podobnými exhibicemi.

Turnaj ve středu rozehrál Zverev s Fritzem. Druhý jmenovaný duel vyhrál 6:3 a 6:4. Po nich se na kurt vydal Sinner, jehož vyzval Tsitsipas. Tady kraloval italský tenista poměrem 6:2 a 6:3 a postoupil tím do semifinále. Akce vyvrcholí v sobotu.

Ofenzivní hokej plný gólů a také hala plná diváků. To byla Sparta v minulých dvou sezonách. Sparta pod Pavlem Grossem. A také je to minulost. Dva ročníky dostal zkušený kouč na splnění své mise - vrátit do Prahy titul. Víc nic.

"Teď už čekat nešlo," poví bývalý útočník Patrik Štefan v narážce na bídný sparťanský start. "Nemyslím si, že by Jaroslav Nedvěd stihl něco změnit, ale hned byla na hráčích vidět úleva. Je to impulz, čerstvý start," dodává s odkazem na nového vládce střídačky.

Názor sdělí i Václav Nedorost, který si manažerskou roli úspěšně vyzkoušel v Mladé Boleslavi a podobné krize také musel řešit. "Hlavně doufám, že Jaroslav Nedvěd a jeho tým dostanou férovou šanci," zdůrazní.

Proč by nedostali? Protože vytoužené jméno mohlo být jiné. Patrik Augusta, trenér českého výběru do dvaceti let. "Jenže do ledna byla tahle situace neúnosná a výběr byl dost úzký. Radim Rulík má reprezentaci, a když kouknu po nových jménech, tak Pavel Rosa šel do Švýcarska," hodnotí Nedorost s tím, že by Spartu z honu na titul neodepisoval.

V roli moderátorky se Tereza Kubíčková ptá i na další extraligové kluby. Karlovarskou střeleckou bídu, litvínovské tonutí na dnu tabulky. "Všichni je budou chtít zadupat, udržet je tam a mít klid. Musí umlátit dva zápasy 1:0 a doufat, že se po zranění rozehraje Ondra Kaše," je přesvědčený Nedorost.

Řeč přijde i na vítkovické nasazení šestnáctiletého útočníka Marka Hrabiny. "Přijde mi, že v extralize se všichni začali předhánět, kdo pošle na led mladšího kluka," je z nového trendu rozpačitý dvojnásobný juniorský mistr světa.

"Pojďme se o tom bavit, až dostanou férovou šanci a ne tři minuty v zápase," souhlasí i Štefan a přejde k tématu NHL. K soutěži, ve které jako jednička draftu odehrál v sedmi sezonách 455 zápasů a stále ji podrobně sleduje. "Od začátku ročníku nastoupilo třináct českých hráčů (a šest brankářů, pozn. red.). To je strašně málo," řekne mrzutě. "Tolik za nás bylo Čechů v Pittsburghu. Je to špatné a bude hůř," nepochybuje Nedorost.

Co za současnou situaci může? Jaký je výhled do budoucna? Kolik peněz může podepsat Martin Nečas? I o tom je více než hodina povídání v Bagu.

Valentová, jež loni získala tituly na juniorském Roland Garros ve dvouhře i čtyřhře, navazuje v Ósace na úspěšnou kvalifikaci.

Proti Mertensové sice začala ztrátou servisu, ale to byla její dnešní jediná. V osmém gamu se jí povedl brejk a vzápětí další. Úvodní sadu zakončila při prvním setbolu poté, co Belgičanka udělala dvojchybu.

Ve druhém dějství už svěřenkyně trenéra Libora Salaby dominovala. Proti favorizované Belgičance celkově využila čtyři ze šesti brejkbolů a vítězství slavila po hodině a 17 minutách.

Semifinalistka červencového podniku WTA v Praze ve Stromovce se ve čtvrtfinále utká s Olgou Danilovičovou ze Srbska.

Dnes se v Ósace ještě představí ve druhém kole Marie Bouzková, jež narazí na Švýcarku Viktoriji Golubicovou. S ní má zatím bilanci 2:2.

Tenisový turnaj žen v Ósace (tvrdý povrch, dotace 275.094 dolarů):

Dvouhra - 2. kolo: Valentová (ČR) - Mertensová (3-Belg.) 6:4, 6:1, Fernandezová (4-Kan.) - Gálfiová (Maď.) 6:1, 6:4, Šramková (SR) - Liová (7-USA) 6:2, 3:6, 6:3.

Ässät Pori, klub zvyklý hrát spíše ve spodní polovině finské ligy, se s Bednářem vyhřívá na prvním místě tabulky. Třiadvacetiletý Čech přetavil svých devět startů v sedm výher, chytá s úspěšností 92,5 procenta.

"Všechno okolo hokeje jde dobře. A co předvádí naši fanoušci, to je něco neskutečného," vypráví trojnásobný účastník mládežnických mistrovství světa nadšeně v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Podrobně rozebere také to, co ho v Americe v boji o NHL zabrzdilo.

Když Bednářovi na podzim před třemi lety otekla pravá ruka, netušil, že mu doktoři později odeberou žebro a ztratí prakticky celou sezonu. Dodnes cítí obrovskou vděčnost za to, jak náročné období zvládl.

Před třemi lety vám objevili krevní sraženiny na pravé ruce a plicích. To přišlo zničehonic?

Ano. Na začátku té sezony jsem byl na nováčkovském kempu v Detroitu, pak na hlavním kempu a po návratu do kanadské juniorky jsem odchytal několik zápasů. Zničehonic, ze dne na den mi natekla pravá ruka, tak jsem jel do nemocnice. Detroit mi pak hrozně pomohl. Zařídil nejlepšího doktora, kterého jsem mohl mít, a následně jsem tam trávil i dobu rekonvalescence.

Jak vážný ten problém se sraženinami byl? Vystrašilo vás to?

Určitě, bylo to vážné. A hlavně obrovský šok, nevěděl jsem, o co se jedná. Anglicky jsem uměl, ale tu doktorskou odbornou angličtinu úplně ne. Rodina, u které jsem v kanadské juniorce bydlel a které patří obrovský dík, řekla Detroitu, že to není sranda a že by byli rádi, kdybych odjel do USA a dostalo se mi maximální péče. Já jsem všem říkal, že odjedu na týden nebo dva a zase se vrátím. Že to bude v pohodě. Jenže v nemocnici v USA mi hned bylo řečeno, že musím na operaci a půl roku budu mimo.

Co dál?

Po všech možných vyšetřeních jsem dostal prášky na ředění krve, ale nezabíraly. Prvních pět dní jsem byl na kapačkách, léky jsem dostával po hrozně velkých dávkách. Při první menší operaci mi vytáhli sraženiny z ruky, při druhé mi vyndali první žebro pod klíční kostí. Bylo potřeba udělat větší prostor pro žílu, aby tam krev proudila, jak má. Doktor mě ujistil, že existuje veliká pravděpodobnost, že se k hokeji vrátím.

Přesto vám rekonvalescence dala zabrat fyzicky i psychicky, že?

Musel jsem to přijmout, nehledal jsem výmluvy, proč se mi tohle děje. Nastavil jsem si hlavu tak, že musím udělat vše pro to, abych se vrátil silnější. Operaci jsem měl v listopadu, na Vánoce jsem naštěstí mohl za rodinou do Česka, což mi hrozně pomohlo. Ale první tři měsíce jsem kvůli práškům na ředění krve nemohl dělat víceméně nic. I když se třeba jen říznete do prstu, je strašně těžké krvácení zastavit. Tím, že mi vyndali žebro, nemohl jsem pořádně ani do posilovny. Až postupně, začít tělo rozhýbávat, přidat bruslení. Po vysazení prášků pomalu začít se střelami. Bylo to dlouhé, ale bylo to potřeba.

Jak velký zásah pro hokejového brankáře vůbec je, když mu odoperují žebro?

Po té době už to ani moc nevnímám. Ale v prvním měsíci jsem to opravdu pociťoval. Vyndali mi to na pravé straně, na ní jsem vůbec nemohl ležet. Pořád mě to bolelo. Postupně si ale tělo zvykne. Naštěstí doktor, který operaci dělal, je v Americe obrovská kapacita a proběhlo to dobře. Vzhledem k tomu, jak mi hromada lidí z Detroitu pomohla, cítil jsem, že by nebylo fér pak odejít. Zůstal jsem a bojoval o smlouvu tam.

Šanci v NHL jste ale nedostal a i z AHL jste se přesunul až na druhou farmu do Toleda v East Coast Hockey League (ECHL). Vidina posunu odtud o dvě patra nahoru už je docela nereálná, že?

Přišlo mi, že jsem dva roky pořád na stejném místě, ve stejném bodě. Šance v Detroitu bohužel nepřicházela, ale nebyl jsem nijak ublížený. Naopak jsem byl rád za šanci chytat i po těch zdravotních problémech zase profesionální hokej v Americe. Celkově pro mě bylo pět sezon v zámoří neskutečnou životní školou. Vedle hokeje se člověk naučí jazyk, naučí se, jak v tom světě chodit. Dostanete do sebe mentalitu, kterou tam taky mají trochu jinou. Ale letos jsem udělal rozhodnutí vrátit se do Evropy, čehož teď rozhodně nelituju.

Ve finském Pori se vám začátek sezony povedl. Jak to berete?

Nemám si na co stěžovat a jsem hlavně rád, že se daří týmu. To, že chytám dost zápasů, je jedině bonus. Kdyby nám v týmu před sezonou někdo řekl, že v polovině října budeme první, nečekali bychom to.

Právě, že v Pori na tohle z posledních let nejsou zvyklí. Jaká je atmosféra okolo klubu?

Skvělá. Když se vyhrává, samozřejmě je to pak lepší, ale já si třeba hrozně vážím i toho, že i když většinu kabiny tvoří Finové, tak se poměrně hodně mluví anglicky. Aby všichni rozuměli a nikdo nezůstával mimo. Je mi jasné, že by bylo jednoduché bavit se finsky a nechat ostatní kluky, ať si to zařídí, jak chtějí. Ne, všichni jsou hrozně ohleduplní. A co předvádí fanoušci, to je něco neskutečného.

Překvapili vás?

Jdou ohromně za námi. Na domácí zápasy je stadion vždy skoro plný. A když jsme v sobotu hráli v Tampere, asi hodinu a půl od Pori, přijelo v 16 autobusech tisíc našich fanoušků. To jsem snad v životě neviděl. Je to hrozně příjemné, podpora celého města nás žene dopředu.

Jaká je pro vás finská liga po letech v zámoří hokejově?

Nechci říct, že bych se toho bál, ale měl jsem respekt. V Evropě je to přeci jen jiné, pro brankáře znamená větší hřiště jiné úhly. Nicméně spolupráce, jakou jsme navázali s trenérem brankářů Jaakkem Rosendahlem, funguje velice dobře. Už v srpnu jsme si řekli různé detaily, co upravit v mojí hře. I on je jeden z důvodů, proč je vstup do sezony tak dobrý.

Je zajímavé, jak často finské kluby v posledních letech na české brankáře sází. Vnímáte, že tam mají Češi výborné jméno?

Jasně, v tomto ohledu musím zmínit hlavně Lukáše Dostála, který byl před pár lety v Ilvesu Tampere. Odtamtud šel do Ameriky. To je ukázka, že finská liga je kvalitní pro rozvoj gólmanů. I proto jsem se nakonec rozhodl jít sem.

Nabídky z české extraligy jste neřešil?

Trošku ano, ale upřímně jsem se spíš zaměřil na to Finsko. Viděl jsem tady právě i ten rozvoj konkrétně českých mladých gólmanů, což se mi strašně líbilo. Ässät Pori se mi navíc ozval jako první klub, měl jsem z toho dobrý pocit. Měli o mě největší zájem.

V létě jste zároveň říkal, že návrat do Evropy rozhodně neznamená, že byste sen o NHL vzdával.

Ať budu kdekoliv, na tomhle snu se nic nezmění. Pořád chci hrát NHL. Jen jak jsem říkal, už jsem v Americe necítil, že se posouvám nahoru. Finsko se mi zdálo jako skvělá volba.

Závěrem ještě na skok zpátky do Ameriky. East Coast Hockey League, kterou jste v Toledu chytal, dříve neměla v Česku nejlepší pověst, mluvilo se o ní jako o "hrobu hokeje". Jak vypadá teď?

Já jsem měl štěstí v tom, že Toledo patří podle mě mezi top tři organizace v lize. Vše fungovalo naprosto profesionálně, velké rozdíly oproti AHL jsem necítil. Ano, hokej v AHL je rychlejší, přesnější, ale ECHL jde hrozně dopředu a s označením "hrob hokeje" se neztotožňuju. Je tam spoustu mladých kluků s potenciálem, spoustu výborných hráčů.

Váš brankářský kolega Lukáš Pařík se tam před lety popral a tvrdil, že se v této soutěži hraje pořádně od podlahy. Platí to ještě?

Bitek je tam asi více než v AHL a NHL, ale to není nic zvláštního. Platí, že tam ještě pořád najdete hráče, kteří jsou vyloženě bitkaři a hrají tenhle hokej. V těch vyšších patrech už pomalu vymizeli. Ale že se to rve o trošku více, to na kvalitě hokeje neubírá. Někdy je horší kvůli tomu, že se třeba hrají tři zápasy ve třech dnech. Nicméně je logické, že ten třetí zápas už tělo nemůže zvládnout na sto procent.

Byl jste kousek od toho, abyste s Toledem ligu vyhrál. V červnu jste padli až ve finále play off proti Trois-Rivieres Lions. Jak se za tím s odstupem ohlížíte?

Celé to play off patří mezi moje největší hokejové zážitky. Fanoušci nás neskutečně hnali, bylo tam nespočet zápasů, kdy jsem myslel, že odletí střecha. To byl strašný kravál. Cestu do finále beru jako zkušenost do budoucna. Už vím, co obnáší jít v play off takhle daleko, jak na to tělo reaguje. Jen je škoda, že jsme to nedotáhli do vítězného konce.